Literární soutěž - vítězné příspěvky.

Vážení žáci, rodiče a příznivci voděradské školy. S dovolením obou výherkyň Literární soutěže máte možnost si přečíst jejich literární tvorbu.

Přeji Vám příjemnou zábavu a ještě jednou děvčatům gratuluji.

Alena Štantejská.

Příchod naší Ťapky – Karolína Šolínová, 3. tř.

Jednoho dne jsme se probudili a mamka šla roztáhnout závěsy v pokoji. A najednou kouká, že v pergole na lavičce leží malé mourovaté klubíčko! Co je to? Je to chlupaté, vrní to a hýbe se to. A pak jsme si všimli, že to je malé roztomilé koťátko. Rychle jsme mu šli dát nažrat a napít. Pak jsme pátrali, jestli to koťátko někomu nepatří. A když jsme dopátrali, tak jsme zjistili, že to koťátko nikomu nepatří. Tak jsme se zeptali mamky a taťky, jestli si koťátko můžeme nechat. Chvilku se rozmýšleli, aby to koťátko nebylo samo, mohlo tady zůstat. Byli jsme šťastní, že tu u nás mohlo zůstat. A co bylo dál? Každá kočka má mít jméno! Začali jsme koťátku vymýšlet jména a mě napadlo jméno Ťapka. Všem se moc líbilo! Ťapka se skamarádila se starým kocourem Kvikem. Byli nerozluční přátelé. Rádi si spolu hráli na zahradě. Hráli si na honěnou s naší Elsou, naší fenkou. Jednou babička koupila Ťapce plyšovou myšku, ráda ji honí u babičky v chodbě. Někdy si ji posílala po schodech. Proháněla se sem a tam. Byla to hezká doba. Ale pak se to stalo! Jednou večer starý kocour Kvik usnul ve svém pelíšku a ráno jsme zjistili, že odešel za duhový most. Byli jsme smutní, že kocourek umřel. Ale zůstalo tu koťátko, Ťapka. Mamka říká, že kocour Kvik věděl, že brzy odejde za duhový most. Tak k nám přivedl opuštěné koťátko Ťapku, aby nám pak nebylo smutno.

PRVNÍ JARNÍ DEN - Justýna Dynterová, 9. tř.

Ráno jsem se vzbudila velmi brzy. Venku byla ještě tma. Chvíli jsem se převalovala, ale ne a ne usnout. Vstala jsem a oblékla se. Všichni ještě spali, a tak jsem vyrazila ven. Uprostřed naší zahrady se nachází lavička, na které často sedávám. Ze všech míst mám právě tohle nejraději. Posadila jsem se na ni a rozhlédla se okolo. Všude bylo ještě ospalé šero, jen na obzoru už začínaly prosvítat slabé sluneční paprsky. Z lavičky jsem měla východ slunce jako na dlani. Obzor jako by mě hypnotizoval. Nedokázala jsem od něho odtrhnout oči. Zlatý kotouč se začal pomalu vynořovat nad obzor. Byla to nádhera. Zářil odstíny žluté, oranžové a červené barvy a já si znovu uvědomila, že příroda je ten nejlepší malíř. Postupně stoupal výš a výš. Spolu s východem slunce začala získávat sytější a jasnější barvy i okolní krajina. Na trávě jsem tak mohla zahlédnout kapky rosy, které se třpytily jako diamanty. Zahrádka ale ještě spala. Když jsem se zaposlouchala, uslyšela jsem jemné ptačí cvrlikání, které je jasnou známkou příchodu jara. Obloha byla jako vymetená a slunce nabíralo na síle. Ohlédla jsem se a viděla jsem naši kočku, která mířila přímo ke mně. Vyskočila na lavičku a schoulila se mi do klína. Zahřívala mě. Vrněla jako kolovrátek. Bylo mi příjemně. Jemný vánek si pohrával s mými rozpuštěnými vlasy. Zavřela jsem oči. Hlavu jsem si opřela o lavičku. Na nic jsem nemyslela. Užívala jsem si každou vteřinu. Najednou jsem zaslechla cinknutí a zjistila jsem, že mi upadla náušnice. Spadla na lavičku a poté se skutálela mezerou na zem. Shýbla jsem se, a co nevidím? Z malého mechového polštářku vykukuje první jarní květina – sněženka. Zvedla jsem se z lavičky, abych si sněženku pořádně prohlédla. Její sněhově bílý květ působil jako sukýnka drobné víly. Tak konečně je tu jaro. Hned vedle byla moje náušnice. Sebrala jsem ji a ještě chvíli jsem pozorovala krásy jara. Pak už jsem ale zaslechla maminčino volání, které mě volalo na snídani. Tak zase někdy příště. Není nad čas strávený v přírodě.

Slohový útvar: Líčení Vypracovala: Justýna Dynterová